Partnerská láska
Je to cit? Je to darování se? Je to zbožný pocit osvícení?
Lásku vnímáme v několika aspektech tak rozličných, avšak vždy souhlasíme s tím, že je jí potřeba.
Proč vlastně potřebujeme partnerství, ve kterém můžeme vnímat lásku? Dává nám to pocit, že jsme chtění a opečovávaní? Že náš život dává smysl a my jsme přesně tam, kde máme být?
A co když zůstaneme sami? Ať už s dětmi či jen s pejskem či jiným mazlíčkem.... Samota je hrozná věc, ale pokud už se nám to stane, má to svůj smysl. Asi sotva by jsme se mohli rozvíjet tak všestraně, pokud by jsme byli v partnerství, které nám, přiznejme si realitu, zabírá 85% veškerého místa v naší mysli. To staré zvyky, takzvané zajeté koleje, i když se semtam něco obmění, jsou tím, co nás brzdí ve vývoji. Stagnujeme, stejně jako naše mysl, ve stejném koloběhu událostí a situací.
Nemusíme předvídat, protože už víme, co nastane...vlastně je to pro nás bezpečné a přijatelné. Co by jsme dělali sami, čím by jsme ten čas tady zaplnili? Takhle alespoň žijeme pro někoho, máme rodiny, jak jsou lidé po staletí zvyklí a říkáme tomu, že vedeme spořádaný život. Tím spadá mnoho z nás do pohodlnosti, až lenosti něco kvalitního dělat se svým životem. A spousta z nás doslova míjí svoji Dharmu - tedy životní cestu.
Jelikož každý v životě hledá jistotu, něco, o co se může opřít, považuje za potřebné nebýt sám, tedy sdílet život s druhou osobou jako s partnerem. Je to přeci normální, žije tak většina populace. Proč ale neustále přicházejí rozchody a posléze noví partneři?
Lidé do našeho života vstupují z nějakého důvodu. Pokud se naučíme to, co jsme se od nynějšího partnera naučit měli, opustí náš život.
Většinou bývají rozchody tragické a bolestivé. A proč? Zůstali jsme sami. Kdo nám teď bude projevovat tu lásku, kterou potřebujeme. Kdo nás obejme? Komu dám polibek na dobrou noc? Nikdo tu není? Teď tu najednou není nikdo a pro nás je to skutečnost, která nás ničí. Tedy alespoň do té doby, než se naše srdce zacelí a objeví se další potencionální partner či partnerka na scéně.
Rozejdeme se tolikrát, kolikrát bude potřeba, než si budeme schopní uvědomit, že žijeme především sami pro sebe.
Spoléhat se na někoho tak, jak jsme zvyklí, nebo naopak někoho tahat stále nahoru... Myslíte, že tohle je ta pravá náplň našeho života? Že proto jsme se narodili? Život chce, abychom poznali svobodu a donutí nás ji poznat, ať už chceme nebo ne. Cílem je přestat se bát, především přestat se bát žít své vlastní autentické já...přestat přehlížet to, co nás opravdu naplňuje a jít si za tím. Jít cestou, která je naše.
Žít je umění....a žít v samotě znamená být v režimu poznávání sebe sama. Odloučení od lásky neexistuje, pokud víte, že milujete především sami sebe. Oddávat se smutku totiž ještě nikdy, nikomu a ničemu nepomohlo.
A teď upřímně...kolik času věnujeme sami sobě v tom, co nás zajímá a naplňuje???
Dokud nepřestaneme věřit ve slepou lásku, kde jsou kompromisy a kde neustále žijeme pro druhé, bude nás vesmírný řád neustále podrobovat zkouškám a nastaví nám takové podmínky, aby jsme si to uvědomili.
A kde se nám ztratila ta láska??? Je tady...přímo tam, kde teď jsou Vaše oči...přímo tam, kde teď sedíte....přímo tam, někde uvnitř Vás samotných.
Ze strachu sami o sebe zamykáme svoji upřímnost v lásce k nám samotným. Oddalujeme se tak od svého Já a proto se necítíme být tu především pro sebe. Stále čekáme lásku od někoho jiného a pak jsme smutní, když tu není nikdo, kdo by nám řekl - mám tě rád...
Pokud se cítíme v bezpečí a milovaní, pak jsme schopní se věnovat tomu, co nás naplňuje...tedy tomu proč tu jsme. Jakmile máme partnera, upřednostňujeme udržení vztahu a tedy podporu především věcí, které se toho týkají. Naše Dharma se dostává na druhé místo. Takhle to ale nemůže fungovat. Vesmír toto dlouho nedovolí a proto učiní změnu. Donutí nás abychom vnímali naši Dharmu jako prioritní a nebo partnerství ukončí.
Partnera, který nás jakkoliv omezuje, i v sebemenších maličkostech, je potřeba se zbavit. Neuděláme-li to my, udělá to za nás někdo jiný.
Jsme tolik silní a tak krásní. Pokud se nám rozsype vztah, který nás naplňoval a my žili díky němu ve štěstí, veřme, že bylo potřeba ho opustit. Toto nebyl vztah pro náš růst...my by jsme se pak nesnažili hledat nové možnosti a výzvy....a život by nám pak propršel mezi prsty. Vše je důkladně připraveno pro naší dušičku, která ví, že tu nejsme jen na procházce po růžové zahradě, ale za prací na svém vlastním životě. Až nám bude 70, budeme v teple a v klidu přemýšlet o tom, co jsme stihli za svůj život vykonat, změnit k lepšímu, co jsme vytvořili a jakou odvahu a úsilí jsme dali do toho, čím jsme si prošli. Nejsme tu náhodou....
Člověk ať hledá své vlastní Já.....pak Vesmír ho obohatí o zážitky a povede životem k moudrosti.
Až si budeme vědomi své vlastní krásy a budeme žít to, proč tu jsme, přijde k nám stejně naladěný partner, který nám dá svobodu a lásku přesně takovou, jakou jsme dali my sami sobě.
Přeji všem nekonečnou odvahu a touhu v hledání svého pravého Já. To totiž vede k lásce....a ne jen té osobní, či partnerské....ale k té, která je ve všem, na co sáhneme a kam se podíváme.
Tina :)
