Největší omyly lidstva
Toto bude poněkud rázná a možná ostrá a pro někoho těžko stravitelná stránka. Ne každý má totiž ve vědomí co obnáší "být svobodný" a podle toho žít, vyjadřovat se, sám být zodpovědný za náplň svých vztahů a každého dne. Být svobodný znamená také vědět, jaká mám práva (a to nejen vůči právům oblasti zákonné), jaké mám povinnosti, jaké mám resty, jaké mám cíle a co dělám proto, aby jsem došla jejich naplnění.
Dosti často svádíme věci na druhé. "Matka je taková a taková. Otec mě podceňuje. Spolubydlící mě ničí. Manžel je vůl. Děti jsou nad mé síly. Ženský jsou namyšlený. Nikdo mi nerozumí. Dnešní doba je taková a taková.... Tady STOP!
Ať najdete cokoliv, co Vám vadí, nebo jen nenechává v klidu, jste tím ovlivňováni a to je známka toho, že jste bez cíle a nebo jste zapoměli, jakou hodnotu pro Vás ten cíl má. Je to známka toho, že jste jaksi zlenivěli a odložili jste vše, co Vás přitahuje, povzbuzuje, nabíjí, rozsvicuje. Prostě jste namířili svoji pozornost jinam a to není přínosné a za druhé ani zdravé. Časem Vám z toho narostou dlouhé jazyky z pomlouvání a bradavice z odsuzování :)
Ale přes to všechno...
Existují pouta k určitým okamžikům v našem životě, která jsme od malička učeni si vytvářet dále. To je jeden z omylů
1. Rodiče
Jak obrovsky mylná představa, která nám byla odmala vštěpována, že rodiče jsou něčím posvátným, někým, koho je potřeba poslouchat, někým, kdo nám schvaluje naše kvality a cíle, někým, koho se musíme bát, nebo někým, kdo nás má právo vždy svést svými slovy a skutky z cesty, kterou jsme si vybrali, nebo po které prahneme.
Ano, existují i rodiče, kteří jsou hodni slova "posvátní". Ti jsou srdeční, pečují o nás v rozumné míře a přejí nám vždy štěstí.
Ta opačná sorta rodičů, kteří vládnou slovy "Já chci pro tebe jen to nejlepší", tím vlastně myslí: "Nebudeš dělat to, co chceš ty, ale to, co chci já." A pokud to tak není, tak jste špatní, máte svůj stupidní svět, věříte blábolům, ubližujete ostatním, jste sobečtí a zlí... Jo jo, neposlušnost se trestá. Takhle to chodilo téměř všude za našeho mládí. A kdo vybočoval, na toho si vždycky ukazovali. Černá ovce rodiny...byla vždy terčem témat k rodinné debatě.
Někdy to ani neříkají. Prostě jen spoléhají na to, že jsme jejich děti a že se musíme chovat slušně, tedy poslouchat a dělat, co se nám řekne. Kolik vídám dospělých žen i můžů, kteří se nechali do nekonečna zhazovat a ponižovat od těch, kteří by nás měli milovat.
Nic se neděje, jsme tu, abychom se učili. A že nám dávají druzí zabrat? No jasně, že tu nebudeme jako na párty. To jsou ty zkoušky, které nás mají zocelit a naučit si třídit lidi, které do svého života pustíme, které si ponecháme a kterým dáme svobodu. A hlavně se tímto učíme odvaze v tom tvořit si svůj vlastní život se všemi jeho aspekty v těch nejmenších maličkostech.
I rodičům je třeba dát svobodu, pokud to svým postojem k nám dokazují. Ano, bolí to. A někdy hodně. Rádi bysme měli prima rodiče, se kterými je sranda, o které se můžeme opřít, když je průser a kteří nás budou schopni obejmout v těžkých chvílích, aby nám dodali jistotu, že to bude dobré.
Táta i máma jsou v našich životech jedni z nejdůležitějších lidí a až tu jednoho dne nebudou, budeme si možná vyčítat, že jsme neudělali vše proto, aby to v tom vztahu k nim bylo lepší. Někdy to holt nejde. Každý jedná podle svého vlastního uvážení. Je pravdou, že většinou vyrovnáváme křivdy z minulých životů, které se projeví i v tomto životě a budou se týkat přesně těch stejných lidí.
Jak se zbavit pocitu lítosti a zklamání z nepochopení a odmítání od svých vlastních rodičů?
Odpusťte jim. Nemusí o tom ani vědět. Nebude to otázka jedné věty, může to trvat opravdu dlouho. Je potřeba začít. Jde o náš vnitřní postoj a o to jak vnímáme celou situaci my. Odpusťte jim každou prkotinu, která Vás od nich bolí. Nevěděli, co svým chováním způsobují. Mají v podvědomí dané, jak se přímo k Vám chovat. Je to ve své podstatě dar, protože díky nim a bolesti, kterou Vám způsobili, jste schopni vnímat hlubší stránku sebe sama. Lepší by bylo, kdyby se k Vám chovali s láskou a úctou, ale oni se to teprve učí. Dost možná, že tyhle dvě základní věci oni nedovedou ani vůči sobě, natož vůči někomu jinému.
Propusťte je. Nechte je ať se učí na někom jiném. Pokud s nimi chcete udržovat kontakt, je na Vás, kolik toho ještě dokážete snést. Starší rodiče už málokdy ustoupí a uznají, jak se chovali. A proto je dobré si k nim tu úctu, jako k lidem, kteří Vás splodili, najít. Nemusí o tom vědět. Je to čistě Vaše věc. Jde o to, aby jsme se dokázali zbavit toho, co nás ničí. Jistě najdete ve svém životě člověka, který by Vám mohl mámu či tátu nahradit. Třeba se pravidělně nesetkáváte, ale jako jednoho z Vašich rodičů by jste si ho dovedli představit. Nechcte si pro sebe představu o svojí "lepší" mámě nebo tátovi.
Sami si zvolte jak by Vaše máma měla vypadat a kým by pro Vás měla být. Představte si, jak Vás hřeje její úsměv, protože se dívá jen a jen na Vás a ten úsměv právě teď patří Vám.
Stejně tak táta. Představte si, že Vás bere okolo ramen, že se Vám věnuje a Vy s ním můžete probrat naprosto cokoliv. Důležité je naplnit se tím pocitem, že naši rodiče existují i takoví, jací by se nám líbili a jací by nás milovali.
Ten, kdo zůstane lpět na názorech svých rodičů, se daleko nedostane...
Ať už je to mezi Vámi a Vašimi rodiči jakkoliv, to nejdůležitější je, aby jsme se cítili svobodní...tzn. aby nám nijak neubližovala slova nebo činy...a to i z dětství. Protože právě v dětství si formujeme naše sebevědomí a náš budoucí svět. Rodiče jsou naši průvodci. Nenechte je, aby Vám vzali Vaše sny a svobodu :)
2. Svatba a svazek manželský
Jedním slovem - přežitek. Opět zvyk ze starých dob, který vznikl na základě egoistického způsobu projevu vlastnictví zabaleného do krásného krajkového obalu s bohatým zdobením. Tehdy ještě ženy nesměly umět číst a byly považovány za určitý druh majetku, který plodil následovníky. Až později se z tohoto zvyku stala opravdová modla pro zamilované. Pro dnešního, zdravě smýšlejícího člověka, který chce být uvnitř svobodný, je drama zvané manželství, naprosto svazující věc, což mnohdy zjistí až časem.
Dva lidé, kteří si jsou vzácní i když se vidí každý den, dva lidé, kteří se milují a chtějí zasvětit svůj život tomu druhému, to tak cítí, protože se zrovna v tomto čase, v této době, kterou spolu žijí, dostali na stejnou vlnu, na stejnou frekvenci a touží po hmatatelném důkazu a potvrzení jejich štěstí, čímž jsou prstýnky a doklad o sňatku.
Tyto důkazy pak vytvářejí téměř nerozbitný důvod ke snaze překonat veškeré obtížné chvíle, kterými jsou bez pochyby začátky uvědomování si, že jsou každý jinde. Čím déle pak manželé nazývají potřebu a touhu osvobodit se krizí a utíkají od radikálního rozhodnutí odejít ze svazku, ať už z důvodu neschopnosti být sám/sama či z jiného důvodu, je to čím dál těžší. Manželé ve snaze udržet manželství pohromadě začínají nadměrně žárlit, vyvolávat konflikty, hledat mouchy tam, kde nejsou. A proč to všechno??
Protože člověk je sice stvořen do páru, ale touží být i svobodný, aby nebyl ničím a nikým svazovaný, protože pak se nemůže vyvíjet...nemůže volně dýchat a projevovat se tak, jak to cítí - tedy svobodně.
A to ho ničí. Časem si muži hledají milenky a ženy milence, protože s nimi mají sami sebe aniž by něco museli slibovat, nebo stále dělat to, na co jsou "doma" zvyklí, aby pak neslyšeli otázky typu: "Co se děje, ty jsi naštvaný?" Nebo: "Miláčku ty už mě nemiluješ? Co dělám špatně?". A nebo přijdou deprese, poníženectví, novodobé a dobrovolné nevolnictví.
Špatně není nikdy nic. Jen je třeba si uvědomit, co opravdu chci a pak být zcela upřímný k sobě i k druhým a podle toho i konat.
Můžu mít jistotu toho, že v mé posteli bude večer usínat stále ten stejný člověk, tedy zvyk a stagnaci, kdy se málo co pohne v mém životě kupředu. A nebo volnost a občas i samotu, která se dá lehce přenést do radosti a svobody, kdy je každý den požehnáním, protože může být přesně podle toho, na co se každý další den cítíme, co chceme, a co nechceme, aniž by jsme museli dopředu přemýšlet nad tím, jak to přijme má drahá polovička. Samozřejmě nemluvíme o začátcích vztahu, kdy oba partneři lítají nad zemí a jsou schopni mnoho věcí, které by se mu jinak nelíbily, vypustit.
Svoboda znamená být vůči druhým i sobecký. Ti, kteří budou stále na někom ať už citově nebo finančně závislí, budou považovat chování svobodného člověka za drzé, sobecké a vypočítavé, protože jim bylo odepřeno to, na čem jsou závislí a tak se durdí. Svobodný člověk totiž může být i přelétavec, protože si váží své svobody a upřímně reaguje na svoji intuici, která ho vede. Ale taky nemusí. Může se stát, že se s Vámi prostě rozejde jen proto, že už tam necítí to, co tam bylo předtím.
Pokud cítím potřebu manželství, je to důkaz o tom, že ještě plně neznám své schopnosti.
Ani jeden z partnerů ve svazku si neuvědomuje, že každý z nich má jinak nastavenou rychlost duševního vývoje a tak se po nějakém delším či kratším čase dostaví zjištění, že jsou si čím dál vzdálěnější.
Lež jako trám je, že ve vztahu je třeba kompromisů.
Pokud budete stále a vždy tolerantní, nikdy nedocílíte plné verze sebe sama, protože budete pořád ubírat z toho, co tvoří Vaše myšlěnky - tedy Vaše Já. Samozřejmě to neznamená, že budeme kvůli všemu na druhé štěkat, nebo se jinými nevhodnými způsoby domáhat toho, co chceme. Jde o tu schopnost se v klidu, mírně a kdyby to šlo, tak i vtipně, prostě s lehkostí naučit otevřeně říkat jak a co chceme.
Pokud se jedná o domluvu na tom, kdy se kam pojede a nebo co bude k večeři...tak to jsou ty sladší věci. Horší je, když se máte domluvit na něčem důležitém, co by ve Vás zanechalo nepříjemný pocit. Pak už to znamená, že ta tolerance přešla v odmítání sebe sama a vlastních názorů a postojů. V dohledné době Vám kromě špatné nálady zřejmě žádný následek nehrozí, ale pokud by tento postoj měl delší trvání a opakoval by se v dalších situacích, začaly by se Vám projevovat v životě známky vlastního ponižování, neb Vaše podvědomí si tento postoj již zakódovalo a tak činí podle něj. Po jisté době se toto projeví i navenek a na fyzickém těle...viz choroby, deprese, stavy bez chuti do života, neschopnost si udržet cíl apod. Váš život zešedne, ani si nevšimnete jak se to stalo.
I když spolu manželé vycházejí jako přátelé, mnohdy se necítí být se svým protějškem natolik spojeni, nakolik tomu bylo v prvních letech jejich partnerství. Časem pak vzniká dilema, jestli je tohle právě to, co chci zažívat každý další den. 75% manželství končí rozvodem s hádkami, kde je nutné majetkové vypořádání. Všichni to vnímají jako stres a nejvíce na to doplácejí děti. I když je třeba podotknout, že jsou-li děti starší, mohou si sami uvědomovat nefunkčnost a negativní účinky manželství na život všech v rodině. A kde že je to štěstí? Pokud by se lidé byli schopni domluvit a hned by si narovinu řekli, jak to cítí, nemuselo by docházet ke zbytečným rozepřím, které hlavní účinkující může pěkně potrápit.
Dalším důvodem proč svazek manželský nedoporučuji, je dopad samotného svatebního slibu na naši osobní realitu. Spoustu věcí je karmických, musí se tedy stát. Pokud ale vnímáte sebemenší pochybnosti, byť je svatba již v plném proudu, ale ještě jste si neřekli ANO, tak ji zrušte. Važte si své svobody a pracujte na tom, aby jste docílili toho, co si v životě přejete.
Slibem se spustí totiž úplně jiné nastavení a to v jakýchkoliv oblastech Vašeho života. Ale pokud je to potřeba pro Váš růst a Vy tedy cítíte opravdu velikou touhu do toho jít, tak jděte.
Vše je naprosto individuální a pokud jste vážně rozhodnuti, že potřebujete udělat tento krok, pak ho udělejte. Vaše intuice je ta, která Vám ukáže, jaké další kroky podniknout. Skrze manželství k Vám přijde mnoho zkušeností a poznání sebe sama. Může se stát cokoliv. Můžete být jak šťastní, tak nešťastní. Ale o tom je život.
Další příště...
